Pavly blog

Je léto. Děti běhají s holými zadky po zahradách, koupalištích a my si zkušeně řekneme  "Teď je ta správná chvíle". Sundáme jim plínku, ostentativně vystavujeme nočník v obývacím pokoji a začínáme s poctivým drilem. A nebo s jistou cestou do rodičovského blázince? :-)  Metoda odplenkování dítěte podle Magdy Gerber a jejího přístupu Resources for Infant Eduarers (RIE) nemusí být pro každého. Pokud ale do rodičovského blázince opravdu nechcete, zkuste si článek alespoň přečíst a vyhodnotit, jestli to má pro vás smysl. Magda Gerber věří, že děti není potřeba cíleně odplenkovávat . Místo toho je potřeba být pro dítě "chápajícím a komunikativním průvodcem, který dítě podporuje a usnadňuje celý učící proces. Proces, který je individuální pro každé dítě." Proč to nemám dítě učit? Kdo má ty bobky pořád přebalovat, ach jo. Protože je to docela riskantní proces. Většinu z nás napadne dítě odplenkovat plus mínus kolem druhého roku ... a tady je ten...

Všichni se snažíme vychovat slušného člověka, který umí pozdravit, rozloučit se, rozdělit se ... a omluvit se . Právě omluva pro nás bývá velmi naléhavá záležitost, protože tomu často předchází nějaká rošťárna. Jak ale docílit omluvy, která je opravdu od srdce a ne vytlačená jak pomerančová šťáva? Podívejte se se mnou, co navrhuje rodičovský přístup Resources for Infant Educarers (RIE) od zkušené lektorky Magdy Gerber. Když už dojde k tomu, že je potřeba něco vyžehlit - náš malý človíček třeba rozlije u sousedů kávu po nóbl ubrusu nebo se prostě naštve a do někoho strčí - zděsíme se a startujeme. Tohle se přece nedělá! Nejspíš začneme žehlit, dítě div nezaklekneme, aby z něj vypadla pořádná omluva a důkaz toho, že ho máme dobře vychovaného.  "Omluv se! No tak ... řekni promiň, tak šup!"  Je to politováníhodné, ale tohle nikam nevede. Možná, že to z něj nakonec vymáčknete. Ale k čemu to je, když si z téhle situace dítě neodnáší žádnou formu empatie vůči druhým ...

Tak co, máte jasno, kde jsou vaše hranice? Umíte je dát srozumitelně najevo? A nebo vlastně moc nevíte ...  Nabízím článek o tom, jak nastavovat hranice a proč je to důležité. Jako vždy podle rodičovského přístupu Resources for Infant Educarers (RIE). RIE se jednoznačně shodne, že pravidla jsou  nutná. Teď jde o to, jak je komunikujeme - vyrovnaně, láskyplně, rozhodně a  s jistotou . Pardon, ještě jednou: S JISTOTOU ... to je lepší.  Nikdo vám totiž nebude věřit, když vaše věty končí otazníkem (aniž byste to kolikrát věděli). Nebo když máte v záloze ještě jednu variantu, kdyby náhodou Slunce Vaše Jasné vyjadřovalo s tou první nesouhlas. Zkrátka vám nikdo neuvěří, když vy sami nevěříte sobě. Dejme si takový jasný příklad: Dítě ubližuje. "Au, nebouchej mě, prosím, ano? nebo "Děti se nebouchají, miláčku, víš?"  Není cítit žádná autorita. Rodič je sice láskyplný, ale dítě nedostává jasný signál, že tohle je naše hranice. Vaše děcko nerozpoznalo "stop...

"Babi, nechval ho takhle. Víš co, nechval ho radši vůbec." nebo "Ty šikulko šikovná" a tleskám :-) Dva extrémy. Taková hezká věc - pochvaly, a tolik diskuze kolem nich. V tomto článku se chci podívat na to, jak Resources for Infant Educarers (RIE) vnímá pochvaly dětí. A k tomu  přidám jeden "experiment na dětech" :-)  Jak to máte? Chválíte rádi a často, vyzdvihujete, jak hezky vypadá, jak byl rychlý, chytrý, skvělý ... ? Náš instinkt nám říká, že dítěti dáme do života sebevědomí a dobrý pocit ze sebe samého. Je to strašně divný, ale ono je to úplně naopak.  Chápu, jestli mi nevěříte. Proto nabízím studii, která dává celkem smysl: Studenti na amerických školách v New Yorku dostali sérii  jednoduchých  testů . Po dokončení dostala polovina studentů pochvalu typu: "Ty jsi chytrý/á". Druhá polovina dostala ocenění: "Je vidět, že ses snažil a tvrdě pracoval."  Poté dostali studenti na výběr lehký a obtížnější ...

Nuda je dobrá.  Co to je za myšlenku? Vždyť nikdo nemá rád nudu. No jo, ale nuda je ohromně prospěšná. Generuje totiž nové nápady, nutí nás být kreativní a otevírá dveře novým myšlenkám/zážitkům. Zkrátka generuje neobyčejné výsledky. Platí to u dospělých, a jako obvykle u dětí především. Hlavní myšlenkou tohoto článku tedy je, že děti nemusíme nekonečně bavit, naopak. Necháme je vymýšlet si zábavu, řešit své nesnáze nebo se nudit, zatímco my zůstáváme tichými pozorovateli.  Dřív to bylo samozřejmé, děti běhaly po dvorku a sbíraly kozí bobky, zatímco maminka obstarávala hospodářství. Dnes se na to musí psát články, abychom ochránili přehlcené děti obklopené hračkami a nekonečnou pozorností rodičů.  Dobře, tak jak na to?  Předpokladem k tomu, aby si dítě samostatně hrálo je bezpečné prostředí . Janet Lansbury to nazývá "Yes space" (Místo "Ano"). Je to bezpečné místo, kde je minimum zákazů, kontroly ... zkrátka dítě se může real...

Taky v tom někdy lítáte a vlastně nevíte, kdo má větší záchvat vzteku - vy nebo dítě? Lítají věci (ode mě to většinou schytá dětská bunda), dítě v křeči na zemi, v krku nám chrčí oběma ... Teď vážně, tohle je totiž pro mě docela velké téma, proto je jedno z prvních. Hledala jsem všemožné léky na to, jak ustát dětský vztek a co s ním dělat a nakonec mi to cvaklo u Janet Lansbury. Dětská bunda už tak často nelítá ... vlastně je celkem spokojeně zavěšená na háčku na chodbě a jen tak to s ní nehne :-). Paní Gerber radí: Uznej pocity Přístup k výchově RIE (Resources for Infant Educarers) nám při silných dětských emocích dává takový klíč do všech zámků: uznávání pocitů . Už jste to asi někde slyšeli. Možná to aplikujete a přijde vám, že je to nějaký ... divný. Vždyť to vůbec nepomáhá, dítě ječí pořád, já uznávám, uznávám, už ani nevím, co ještě uznat a furt nic.  Ono upřímně, uznání pocitů není kouzelná hůlka Harryho Pottera, je to způsob jak nejlépe (a důstojně) re...