"Mám zlobivého vzteklouna!" ... Opravdu?

"Je to vztekloun, pořád jenom zlobí". Nebo jinak: "To moje dítě, nevím kde dělám chybu". A nebo úplně jinak: "On je prostě osobnost". 

Poznáváte se? Nebojte, nikdo Vás nebude soudit. Vím, že děláte to nejlepší, co umíte! Pokud Vám to ale teď trochu zahrálo na citlivou strunu, možná, že je v tomto článku právě to, co potřebujete slyšet. Zvu Vás dál :-)

Je potřeba si na začátku udělat takový malý rozcestník: 

a) Pokud je Vaše ratolest v tom krásném věku okolo 2 let, kdy si hledá vlastní místo na planetě a prosazuje se (očima dospěláků) vzdorovitým způsobem, je nejlepší nasadit svůj "superhero" oblek a tohle období s důstojností ustát. Více v článku o dětských emocích.

b) Pokud máte ale pocit, že tohle období by již mělo být za vámi a ono ne a ne odejít, pohodlně se posaďte a pojďte se mnou chvíli přemýšlet :-)

Jak by řekla moudrá Lamat v pohádce Lotrando a Zubejda: "Princezně chybí tři věci, Vaše Výsosti" Tedy v našem případě jen dvě:

1. Buď láska

2. Nebo hranice

Co Vy na to? Cinklo Vám to někde? Jestli ano, máte klíč k Vašemu trápení právě v kapse, stačí ho jen vyndat :-) Pojďme si ale ještě chvíli povídat ...

Vašemu dítěti chybí láska

To je troufalé prohlášení, pojďme tomu říkat pozornost, jelikož všichni své děti bezpodmínečně milujeme. 

Vaše dítě se tedy často vzteká, prosazuje si svou, špatně se s ním domlouvá a ještě hůře spolupracuje. Pojďme si dát ruku na srdce a co nejupřímněji si odpovědět: kolik času denně jsme plně přítomni s naším dítětem, dáváme mu 100% pozornosti, nasloucháme, neodbíháme, nekoukáme do mobilu, objímáme, pusinkujeme, běháme, pošťuchujeme ... ? 

Ono je totiž dost dobře možné, že dítě svým vztekáním volá o pozornost: "Mami/tati! Tady jsem! Všímej si mě!" Když nedostane pozitivní reakci, vezme i tu negativní. Aspoň nějakou. 

Pokud je toto Váš případ, gratuluji! Nabízí se totiž to nejjednodušší řešení na světě! :-) Říkám tomu terapie láskou. Pokud jste opravdu rozhodnutí tyto potíže řešit, uvolněte si nějaké místo v kalendáři a naplánujte si "terapii". Jeden na jednoho a Vaše plná pozornost alespoň na 1 hodinu vkuse, bez sourozenců (a bez mobilů). Nemusíte nutně jezdit do ZOO nebo do Hop arény, naopak. Stačí být plně přítomní doma, hrát si, blbnout, radovat se jeden z druhého. Garantuji Vám, že své dítě za pár takových terapií nebudete poznávat. 

Vašemu dítěti chybí hranice

Au. To bude trochu hutnější téma, ale navýsost důležité! Nejen, že je Váš rodinný život, trochu komplikovaný. Nastavení hranic je především zásadní pro vytvoření naší společné harmonické budoucnosti; naším úkolem je totiž vychovat člověka, který dokáže respektovat hranice svoje i hranice ostatních. Budoucnost se totiž rodí právě u nás, v našich domovech a našich náručích. 

Ale zpátky do přítomnosti: Vaše dítě se urputně prosazuje, nedá se s ním domluvit, musí být za každou cenu po jeho a už je příliš velké na to, abyste ho přivázali do kočárku a odjeli z hřiště. Zkrátka něco nefunguje a moc nevíte, co s tím.

Pokud od Vás dostává dostatek pozornosti, lásky a pochopení, je možné, že mu chybí to druhé - hranice. Váš malý človíček není zlý, vypočítavý nebo nepřizpůsobivý ... je prostě a jednoduše zmatený. 

Zmatený v tom, co smí a co už V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nesmí. Stejně jako v minulém případě, kde byl klíč terapie láskou, tento klíč je důslednost. Důslednost v tom nejpravdivějším slova smyslu. Vaše děťátko z Vás musí cítit sebevědomí, sílu, bezpečí. Vy jste rodič a v důležitých věcech prostě rozhodujete a určujete pravidla Vy. A teď je otázka, jak důsledně je dokážete prosazovat :-) 

Je to zase taková terapie. Vyhraďte si nějaký zvykací čas, kdy to bude pro všechny těžké, možná časově náročnější. 

Krok č. 1 - Oznamte dítěti změnu, že nastavujete nové pravidlo. Např. "Miláčku, od teď ti nedovolím na mě křičet. Když křičíš, je mi to nepříjemné, nebudu Ti na křik odpovídat. Pokud máš nějaké trápení, moc ráda ti s ním pomohu, věřím, že všechno spolu dokážeme vyřešit v klidu. Nedovolím Ti ale chovat se takhle ke mě ani k nikomu jinému. Pokud budeš křičet na návštěvě, na hřišti (kdekoliv), půjdeme okamžitě domů a nebudu Tě tam moci brát. Rušíš tím ostatní."

Je důležité vysvětlit, proč je toto pravidlo důležité pro něj, pro vás i pro jeho okolí. Hovoříme láskyplně, ale neoblomně. Pravidlo by nemělo být nesmyslné, ale vycházet z přirozených důsledků.

Krok č. 2 - Co řeknu, to platí za všech okolností. Necouvnu, i když tisíckrát chci. I když mi to ušetří čas, scénu. NE! Teď je můj moment, kdy ukazuji svému dítěti, že se na mě může spolehnout.

Po několika takových zkušebních útrapách se stanete pro dítě skutečnou oporou, bezpečným přístavem. Dítě nebude muset testovat hranice. V určitých oblastech jako je morálka, zdraví, bezpečí, budou jasně vykresleny jako svodidla na mostě, která nás chrání před pádem. 

Naše děti jsou přirozeně nastavené nás milovat a spolupracovat s námi. Pokud budeme láskyplně důslední, nic nám nestojí v cestě :-)

Z celého srdce Vám přeji harmonický vztah s Vaším dítětem :-)

S láskou, Pavla