Dětské emoce I - Co s nimi?

Taky v tom někdy lítáte a vlastně nevíte, kdo má větší záchvat vzteku - vy nebo dítě? Lítají věci (ode mě to většinou schytá dětská bunda), dítě v křeči na zemi, v krku nám chrčí oběma ... Teď vážně, tohle je totiž pro mě docela velké téma, proto je jedno z prvních. Hledala jsem všemožné léky na to, jak ustát dětský vztek a co s ním dělat a nakonec mi to cvaklo u Janet Lansbury. Dětská bunda už tak často nelítá ... vlastně je celkem spokojeně zavěšená na háčku na chodbě a jen tak to s ní nehne :-).

Paní Gerber radí: Uznej pocity

Přístup k výchově RIE (Resources for Infant Educarers) nám při silných dětských emocích dává takový klíč do všech zámků: uznávání pocitů. Už jste to asi někde slyšeli. Možná to aplikujete a přijde vám, že je to nějaký ... divný. Vždyť to vůbec nepomáhá, dítě ječí pořád, já uznávám, uznávám, už ani nevím, co ještě uznat a furt nic. 

Ono upřímně, uznání pocitů není kouzelná hůlka Harryho Pottera, je to způsob jak nejlépe (a důstojně) reagovat na dětské emoce, zůstat s dítětem na stejné lodi a u toho se nezbláznit. Dítě je mimo sebe a člověk má chuť říct: "No ty vyvádíš teda. Vždyť se nic nestalo. Tak už nekňourej, vstávej, oklepej si kolena a jdem." 

Pro uznání pocitů stačí říct fakt málo:

"Ty jsi spadl! Jaj, to muselo fakt bolet!"

"Ještě ses chtěla koukat na pohádky, viď. Já vim, myško, máš je moc ráda." nebo

"Zlobíš se na bráchu, že ho pořád nosím, viď. Musí to být pro tebe hrozně těžký."

Hotovo.
Šetřete svou energií a logiku nechte stranou. Nevysvětlujte, proč to nejde, proč se to nesmí a podobné dospělácké argumenty. Zbytečně se vysilujete, prostě to spolkněte a nechte si to na později, kdy se dítě možná pokusí váš argument alespoň pochopit. 

Ok a k čemu je to dobrý?

Je několik důvodů, proč je uznání i těch nejabsurdnějších pocitů zdravé pro dítě, pro vás i váš vzájemný vztah:

1. Můžete se setkat s dětskými pocity, které jsou pro vás nesmyslné, sobecké nebo zlé. Uznat je ale nutně neznamená s nimi souhlasit. Dítě (i dospělý), které se cítí pochopeno, může své emoce vypustit, prožít a jít dál. Speciálně u dětí tenhle proces funguje docela rychle. 

2. Když přijímáme dětské emoce bez snahy je napravovat nebo odsuzovat, budujeme si s dítětem hluboký vztah založený na vzájemné důvěře. 

Třeba tohle: snaha napravit sourozenecký vztah. "Říkáš, že nenávidíš svýho bráchu, to nikdy neříkej! Je to tvůj bratr, musíte se spolu naučit vycházet". Nezní to tak hrozně, ale svého potomka tím pravděpodobně rozčílíte ještě víc, zůstane nepochopený a konflikt může končit pocitem viny, zkaženosti a možná ještě větší nenávistí k sourozenci (nebo k vám). To je škoda, když to jde jinak. 

"Máš na něj fakt vztek, viď. Já vim, někdy to s ním je těžký." Čáry máry fuk a je to vyřešený? Zas tak rychle ne ... Váš drobek si pravděpodobně odžije to, co potřebuje (pláč, vztek, agrese apod.), vy mu ale otevíráte dveře k diskuzi, neodsuzujete, snažíte se pochopit. On se tímhle vaším postojem snad nezasekne a spolu pak můžete i leccos vyřešit. Stojíte pořád na té společné houpavé loďce, kde se dítě cítí pochopeno, milováno, v bezpečí.

Nekonečně se nám to vrátí, když dítě umí přijít a nebojí se říct, co se s ním ve skutečnosti děje. V pubertě jako když najdeš.

3. Dítě se v tom návalu všech pocitů může pěkně ztrácet a nemusí vědět, co s tím vším dělat. Naším rozeznáním jeho emocí se v tom naučí lépe orientovat, rozšíří si slovní zásobu "emočního slovníku" a naučí se pojmenovat, co právě prožívá - "Měl jsem strach. Lekl jsem se. Mám hrozný vztek. Stýskalo se mi. Zklamalo mě ... Byla jsem netrpělivá, nervózní, smutná." My tu situaci pak můžeme rychleji pochopit ... možná ještě dřív, než chytneme taky vzteka. 

4. Už to tady zaznělo, ale dám to sem znovu, protože tohle je to nejdůležitější poslání nás rodičů: uznáním pocitů vašeho dítěte mu tady a teď dokazujete, že ho vnímáte, že mu rozumíte (nebo se o to při nejmenším snažíte), akceptujete ho a milujete. Co je víc.

A teď malá pauza - představte si kámošku, která vám na vaše trable odpovídá: "Hele, to není tak hrozný. Tak zkus tohle, nebo tamto .. ty vogo, tak to tak neřeš." - A nebo řekne: "Hm, tak to chápu." - Konec. Tečka. Nechá vás mluvit a až domluvíte, dosmrkáte .. je vám líp. Uff, takovou kámošku chci :-)

No jo, ale druhá strana karty. Kdo tyhle intenzivní emoce má vydržet? Pište své myšlenky k tématu do komentářů a brzy čekejte pokračování Dětské emoce II - Jak se z nich nezbláznit?

Vaše Pavla

PS: Pomozte mi šířit Pavly blog a sdílejte na Facebooku. Dík :-)

Pavly blog