Omluvy - mám své dítě nutit k omluvě?

Všichni se snažíme vychovat slušného člověka, který umí pozdravit, rozloučit se, rozdělit se ... a omluvit se. Právě omluva pro nás bývá velmi naléhavá záležitost, protože tomu často předchází nějaká rošťárna. Jak ale docílit omluvy, která je opravdu od srdce a ne vytlačená jak pomerančová šťáva? Podívejte se se mnou, co navrhuje rodičovský přístup Resources for Infant Educarers (RIE) od zkušené lektorky Magdy Gerber.

Když už dojde k tomu, že je potřeba něco vyžehlit - náš malý človíček třeba rozlije u sousedů kávu po nóbl ubrusu nebo se prostě naštve a do někoho strčí - zděsíme se a startujeme. Tohle se přece nedělá! Nejspíš začneme žehlit, dítě div nezaklekneme, aby z něj vypadla pořádná omluva a důkaz toho, že ho máme dobře vychovaného. "Omluv se! No tak ... řekni promiň, tak šup!" 

Je to politováníhodné, ale tohle nikam nevede. Možná, že to z něj nakonec vymáčknete. Ale k čemu to je, když si z téhle situace dítě neodnáší žádnou formu empatie vůči druhým. Akorát se naučí, že omluvou je všechno vyřešené, napravené a jede se dál. Příště se zase omluví, máma bude happy a všichni kolem taky. 

Dobře, tenhle způsob tedy nemá požadovaný efekt. Jak mám tedy dítě správně vést k upřímné omluvě? 

Na začátku je asi nejlepší pokusit se porozumět, co se s naším provinilcem děje a co to po něm vlastně chceme. Představte si sebe, že jste udělali nějakou pitomost v autě. Přiznáváte, že tohle se vám fakt nepovedlo a připravujete se situaci řešit. Ale řidič po vás vyletí, začne dost živelný monolog o vaší neschopnosti a jiných vašich kvalitách a vás v té chvíli ani nenapadne se komukoliv omlouvat. A nebo vám někdy může trvat i celý den, než se partnerovi omluvíte, že jste něco přehnali. Co? :-)

Pomohly vám tyhle příklady? Snažím se tím říct, že omluvit se není pro nikoho jednoduché a nejde to hned. Omluva je totiž velmi vyzrálý počin a schopnost empatie, která je k ní potřeba, se u každého dítěte vyvíjí svým vlastním tempem i způsobem. Jak tedy podpořit dítě v tom, aby takovou těžkou přetěžkou věc dokázalo? 

Odpověď je - jít mu příkladem. 

Kromě toho, že se svému dítěti běžně dokážu od srdce omluvit, využívám i situace v komunikaci s ostatními - hlavně s partnerem a sourozenci. Přirozeným nastavením dítěte je napodobovat nás dospělé, tak toho moudře využijme. Jak mezi sebou mluvíme doma je vzorec, který je mnohem mocnější než "No tak, omluv se!"

Pak přijde ale situace, kdy se bez omluvy nedá odejít. Třeba zrovna vaše dítko něco řeší a neohrabaně někoho odstrčí. Pokud je váš malý provinilec příliš paralyzovaný nebo rozčílený, zachovejte klidnou hlavu a netlačte. Nejlepší, co teď můžete udělat, je jít příkladem a nenechat se rozhodit přihlížejícím okolím. Právě totiž učíte svoje dítě, jak být ohleduplný a jak se chovat, když udělá chybu. 

V prvním momentu se zabývejte spíše raněným dítětem: "Promiň, holčičko, moc mě mrzí, co se stalo. Jsi v pořádku?" Oprášíte spolu ruce, prohlédnete kolena a najdete maminku. S vaším dítětem je lepší mluvit v klidu, bez obviňování. Ví moc dobře, že udělalo něco špatně. Snažte se pochopit, co se stalo, upozorněte, že způsobilo někomu bolest a nabídněte mu možnost se omluvit. "Až budeš připravený, můžeš se jít omluvit." 

Třeba ani potom se mu do toho nebude chtít, třeba potřebuje chvilku času a nebo samo vymyslí úplně jiný druh omluvy - půjčí svou hračku, rozdělí se o něco cenného apod. Vy jste pro tuto chvíli svým jednáním udělali maximum.

Dřív nebo později tenhle vzorec vyplave na povrch v celé své autentické a upřímné podobě. Těšte se na to, je to takový ten pocit úspěšného rodiče :-)


Vaše Pavla

Pavly blog