Jak odplenkovat dítě a neskončit v blázinci?
Je léto. Děti běhají s holými zadky po zahradách, koupalištích a my si zkušeně řekneme "Teď je ta správná chvíle". Sundáme jim plínku, ostentativně vystavujeme nočník v obývacím pokoji a začínáme s poctivým drilem. A nebo s jistou cestou do rodičovského blázince? :-)
Metoda odplenkování dítěte podle Magdy Gerber a jejího přístupu Resources for Infant Eduarers (RIE) nemusí být pro každého. Pokud ale do rodičovského blázince opravdu nechcete, zkuste si článek alespoň přečíst a vyhodnotit, jestli to má pro vás smysl.
Magda Gerber věří, že děti není potřeba cíleně odplenkovávat. Místo toho je potřeba být pro dítě "chápajícím a komunikativním průvodcem, který dítě podporuje a usnadňuje celý učící proces. Proces, který je individuální pro každé dítě."
Proč to nemám dítě učit? Kdo má ty bobky pořád přebalovat, ach jo.
Protože je to docela riskantní proces. Většinu z nás napadne dítě odplenkovat plus mínus kolem druhého roku ... a tady je ten zádrhel. Tohle je období, kdy se vaše rozvíjející kvítko snadno chytne příležitosti vytvořit si bitevní pole a zápasit s vámi o moc. Mějme na paměti, že odporovat rodičům v tomto věku je zdravá reakce dítěte. Takže přílišným tlakem vstupujeme do pěkně tvrdé války s největší láskou vašeho života ... a to je hodně vyčerpávající.
Kromě tohoto válečného stavu také hrozí riziko, že dítě zablokujeme. A to doslova, včetně jeho stolice. Tady končí legrace a musí se situace opravdu citlivě řešit, aby nevznikly závažnější zdravotní komplikace.
Co tedy dělat, abych něco nepromeškala? Nemůžu jen tak sedět a čekat, že se to stane samo. Janet Lansbury ve svém článku 3 Reasons Why Kids Don't Need Toilet Training (And What To Do Instead) zmiňuje pár užitečných tipů:
1. Poznejme, kdy je dítě fyzicky i emočně připravené: dítě má fyzickou kontrolu nad vylučováním a uvědomuje si, kdy potřebuje (třeba hlásí, kříží nožičky, chytá si plínku). Zároveň vidíme, že je emočně zralé na to opustit komfort plínek a rozloučit se i s jejich obsahem.
2. Aktivně podporujeme dítě ke spolupráci při péči o sebe. Začleňujeme ho do přebalování, kde není pouze objektem rutinního zákroku pro vyčištění pozadí, ale schopným aktérem, který pomáhá a uvědomuje si, co se dělá a jak.
3. Jít příkladem. Můžeme využít knížky o kakání myšiček, hrochů nebo třeba čínských takinů. Ale jestli vás dítě denně pronásleduje až na záchod, tak to nebude tak těžké jít příkladem, že :-).
4. Připravme si nočník na dostupné místo - jentak, aby byl vidět, no stress.
5. Tohle je asi nejzásadnější bod: pozorujeme signály a nabízíme volbu (!) mezi plínkou a nočníkem. Těžké ... Třeba si děcko kříží nožky nebo chytá plínku: "To vypadá, že se ti chce čůrat. Chceš na nočník?" Ptáme se věcně, bez velkých emocí a očekávání a skutečně nabízíme VOLBU. Tudíž jsme připraveni akceptovat jakoukoliv odpověď. Pokud přijde odpověď: "Ne, neci", akceptujme ji. Nikdy dítě nenuťme jít na nočník, ani ho nepřemlouvejme, můžeme si tím stavět minové pole, kde to slízneme nejhůř my.
6. Nastavte si hranice - mít počůranou/podělanou podlahu několikrát denně není nic extra pro váš už tak, řekněme, pestrý den. Nastavte jasné a konzistentní hranice: "Chci, aby ses mohla v klidu vyčůrat, buď do plínky nebo na nočník, to je na tobě. Ale nedovolím ti čůrat na podlahu." Pokud cítíte, že dítě není připravené, ušetříte sobě i jemu mnoho starostí a nervů, když mu dáte více času. Uvolníte se vy i dítě a třeba to pak půjde o mnoho snáz.
7. Důvěřovat, že to zvládne. Magda Gerber často a ráda zdůrazňovala, že důvěra je to nejlepší, co můžeme dětem dát v jakékoliv situaci. Naučit se chodit na nočník/záchod může trvat týdny i měsíce. Tak se nenechte znervóznit kamarádkou, která "odplenkovala za tři dny" a důvěřujte radši svému dítěti.
Hutné téma ... přeji vám, abyste si našli svou cestu, ať už podle mého článku nebo jiného, a byli spokojenými rodiči se spokojeným mrňouskem po vašem boku (ať už s plínkou nebo bez).
Vaše Pavla
Komentáře
Okomentovat