Sekec mazec aneb jak umět nastavit hranice?

Tak co, máte jasno, kde jsou vaše hranice? Umíte je dát srozumitelně najevo? A nebo vlastně moc nevíte ... Nabízím článek o tom, jak nastavovat hranice a proč je to důležité. Jako vždy podle rodičovského přístupu Resources for Infant Educarers (RIE).

RIE se jednoznačně shodne, že pravidla jsou nutná. Teď jde o to, jak je komunikujeme - vyrovnaně, láskyplně, rozhodně a s jistotou. Pardon, ještě jednou: S JISTOTOU ... to je lepší. 

Nikdo vám totiž nebude věřit, když vaše věty končí otazníkem (aniž byste to kolikrát věděli). Nebo když máte v záloze ještě jednu variantu, kdyby náhodou Slunce Vaše Jasné vyjadřovalo s tou první nesouhlas. Zkrátka vám nikdo neuvěří, když vy sami nevěříte sobě. Dejme si takový jasný příklad: Dítě ubližuje.

"Au, nebouchej mě, prosím, ano? nebo "Děti se nebouchají, miláčku, víš?" Není cítit žádná autorita. Rodič je sice láskyplný, ale dítě nedostává jasný signál, že tohle je naše hranice. Vaše děcko nerozpoznalo "stopku", může ji neúnavně hledat a vy si v tom jeho zoufalém hledání můžete začít myslet, že máte zlobivé dítě. Ve skutečnosti je jen zmatené. Takové nedorozumění - jaká škoda.

"Okamžitě přestaň! Slyšíš? Ty ses teda povedl!!". Vytočený rodič v afektu je sice rozhodný, ale vyvolává zbytečnou scénu a dává dítěti příliš pozornosti, ač negativní. No a dítě v touze po (jakékoliv) pozornosti má tendenci svůj pokus opakovat, často ve velmi kreativních podobách. Takový rodič ala "Sekec mazec" to má hrozně těžké. Vydává rozkazy a zákazy často a téměř všude, je pořád ve střehu. "Nedupej  - Proč? Celý dům je prázdný! - Protože jsem řek." Někdy možná sám neví, co to vlastně "řek":-)

No a nebo způsob podle RIE:

"Stop! To ti nedovolím." Žádná prosba, únavné vysvětlování, žádná scéna. Cílem v tuhle chvíli je dítě důrazně informovat, že tohle je ta hranice, za kterou se nejde. Oční kontakt, jasný sebejistý povel a rozhodný hlas ... právě teď si prostě věřím, že jsem dobrý rodič, vychovávám slušného člověka a dělám to dobře. Já vám takhle uvěřím, co budete chtít :-)

Buďme konzistentní. Jestli tuhle hranici nedokážu držet, když jsem unavená nebo otrávená, tak asi není dost důležitá. Nastavte hranice, které dokážete prosazovat a které platí vždy a všude ... prostě přes ně nejede vlak. Svojí konzistencí totiž vytváříme celkem předvídatelný prostor, kde se váš človíček cítí v bezpečí a volný. Zvláštní ... nastavovat hranice, aby se dítě cítilo volné.

Třeba pomůže přirovnání spisovatelky a lektorky Janet Gonzales-Mena. Představte si, že jedete autem po mostě, kde chybí svodidla. Pojedete pomalu, nejistě ... nic moc. Zatímco most se svodidly přejedete sebevědomě a v pohodě. Přesně takhle se cítí dítě v souvislosti s hranicemi v jeho okolí. Dáte mu svodidla a cítí se bezpečně. 

Takže, milí rodiče, stavte pevná svodidla tam, kde jsou potřeba. 

Vaše Pavla

Pro další čtení nabízím článek od Janet Lansbury The Secret to Setting Limits Without Bribes or Threats 

Pavly blog